Mustang z roku 1967. Věřím, že tuto ikonu šedesátých let, navíc ve svém nejlepším ročníku, nemusím zdlouhavě představovat. Přeci jen plakáty s jeho fotkou zdobily nejednu zeď v chlapeckých pokojích a troufám si říct, že i v pár dívčích. Pro nás to Eleanorou všechno začalo. Nebo, lépe řečeno, znovuodstartovalo rodinnou tradici, která sahá až do třicátých let minulého století. Vtipné bylo, že inspirace přišla při cestě na ryby do Norska. Jak většina z vás dobře ví, severské země jsou plné klasických amerických aut. Bez nadsázky se dá říct, že při jednom takovém výletě můžete v provozu vidět víc klasických „amerik“, než při přejezdu celé Route 66 (empiricky dokázáno). Spolu s faktem, že ameriky máme od narození hluboko pod kůží, jediná otázka byla, do kterého modelu se pustíme. A ani v tom nebyl až takový problém.

Jak už jsem říkal, stačilo se podívat na plakát na zdi a bylo jasno. Tak se stalo, že jsme v roce 2008 přivezli tehdy z Holandska krásný, ač nepojízdný a dozajista pár let kompostovaný fastback 1967. Dokonce ani směr přestavby nebylo složité zvolit. Pár let před tím totiž vyšel tehdy velmi úspěšný film 60 sekund, pro který Chip Foose postavil, nebo spíš upravil, Shelby GT500 do modernější podoby. To pro mě byla ideální cesta, protože přiznejme si, v mých 23 s vzezřením 15letého chlapečka jsem se do dobové klasiky prostě moc nehodil. Následná stavba probíhala tři roky, při kterých jsme si prošli snad všemi možnými slepými uličkami, kterými jsme mohli a udělali nespočet chyb. Nicméně v roce 2011 byla základní stavba hotova a já se slavnostně připojil k Mustang Riders Clubu, který je od té doby mým domovským a léta zde i zastávám funkce ve vedení. Ale abych se vrátil k vozu samotnému. Vedle již zmíněné podoby byl upgradován i po jízdní stránce.

Díly jako hřebenové řízení, kotoučové brzdy, moderní pětistupňová manuální převodovka, hliníkový chladič s dvěma elektrickými saharami, ale i běžné posilovače brzd a řízení, dělají z Ely příjemného společníka na prakticky denní ježdění i delší výlety. Každopádně život s „jednorožcem“ mi občas opravdu připomínal film. Co se za ta léta mohlo pokazit, tak se pokazilo. Část poruch připisuji naší nezkušenosti při počáteční renovaci, ale na většinu ostatních se nikdy nedalo říct nic jiného, než že ta mrcha prostě umí dělat problémy. Tak či tak jsme se díky ní dostali do komunity skvělých lidí, jichž je americká komunita plná a také se naučili poklidně čekat na kraji silnice, něž přijede odtah.